Motání z pedigu

...aneb povídání o pedigu a malý vzorkovník mých výrobků :)

Off topic

Porod Dorotky, 29.11.2008

aneb... jak si naplánovat porod, když toho matka není schopna 

Třetí děti si prý dělají co chtějí. To naše určitě. Vklouzlo potajmu do mého lůna, i si samo zařídilo příchod na svět.

 

Na úvod trochu na vysvětlení…


Na jaře 2008, když jsem krátce po zjištění těhotenství začala vybírat porodnici (vzhledem k nesmyslně brzkým registracím) domnívala jsem se, že nebude problém najít v Praze a okolí takovou, kde bych mohla rodit dle svých představ, tedy přirozeně. Opak byl pravdou, a proto jsem začala vážně uvažovat o možnosti rodit doma. Sice jsem byla v Podolí zaregistrována, ale počítala jsem s tím, že rodit budu prostě doma, v klidu, jen s porodní asistentkou v pozadí. Podrobnosti jsem začala řešit až někdy ve 25tt, protože jsem nějak pořád měla jiné starosti. A tak jsem až někdy ve 30tt po konzultaci s I. Konigsmarkovou zjistila, že porod doma pro mě kvůli mému chronickému onemocnění není příliš vhodný. A tak jsem s těžkým srdcem začala promýšlet jiné varianty a shánět o nich informace. Benešov, Podolí, nově otevřený porodní dům, znovu otevřené Vrchlabí? Každá z možností měla svá plus, ale i svá mnohá negativa. V porodnici jsem navíc chtěla strávit co nejkratší dobu a představa přesunu do porodnice někdy mezi první a druhou dobou porodní mě nelákala, pociťovala jsem ji jako velké narušení porodního procesu (a s rizikem porodu na cestě).

Po mnoha úvahách vítězilo Podolí. Navíc jsem zjistila, že jedna ze soukromých porodních asistentek zastávajících přirozený porod je zároveň v Podolí zaměstnána. A že by byla možnost zajistit si právě její přítomnost u porodu. Jenže… termín porodu byl vypočítaný na 14.12. a já měsíc před termínem zjistila, že Podolí má mezi 23.11. a 1.12. zavřeno, hm… tak znovu. K žádnému závěru jsem ale nedošla. Nakonec jsem měla otevřené všechny varianty: absolvovala jsem první poradnu v Podolí, smluvila si schůzku se zmíněnou porodní asistentkou, zaregistrovala se v Benešově, kontaktovala porodní dům a naťukla situaci ve Vrchlabí. Ale do poslední chvíle jsem nevěděla, KDE vlastně budu rodit a jak a komu předám děti (3 a ¼ roku a necelých 5 let).

 

A jak to tedy nakonec bylo?

 

V pátek 28.11. pozdě večer volali manželovi rodiče, zda můžou přijet na návštěvu už tento víkend místo příštího. Vzhledem úrovni chaosu v našem bytě jsem jen zalomila rukama a rezignovala. A porodní asistentce z Podolí potvrdila schůzku na 16h, v sobotu 29.11., když už budeme mít vlastně to hlídání…V sobotu jsme vstali již s našimi dětmi, tedy brzy. A začali uklízet byt z toho nejhoršího. V 11h dorazila návštěva do již přijatelně obývatelného bytu. Po obědě jsme s manželem vyrazili do Prahy, nejprve koupit tchánovi nějaké díly do PC. A tak jsem asi ve 14:30 vystoupila z auta… a zkonstatovala, že tak velkou stresovou inkontinencí rozhodně netrpím. Že to musí být pomalu odtékající plodová voda - při pár stupních nad nulou velice příjemná záležitost. Ještě, že pražské obchody mají otevřeno i v sobotu odpoledne a počítačová prodejna osvíceně disponuje toaletami. Nic dalšího se nedělo, byli jsme v Praze, byla sobota (a tedy nízký silniční provoz), suché cesty, Podolí zavřeno a tak jsem měla najednou jasno – pojedeme do Vrchlabí. Z důvodu úspory času jsem požádala tchána, aby nám dovezl tašky s věcmi (ano, prozřetelně jsem se dokopala k tomu je sbalit) a suché oblečení na kraj Prahy a vyjeli jsme. Cesta byla naprosto pohodová (propastný rozdíl oproti minulému porodu, kdy jsme do Vrchlabí dorazili na začátku 2. doby porodní).

Kolem 17hod. se začaly objevovat slabounké, velice nepravidelné kontrakce, které bych přešla bez povšimnutí, kdybych je neočekávala. Ve Vrchlabí se mnou mezi 18:30-19h sepsali příjem, absolvovala jsem – v tomto těhotenství - svůj první monitor a poslední vnitřní vyšetření - otevřena na 2cm. Službu měl primář, nesedl mi, takový svéráz… říkala jsem si, že jsem to „chytla“, u porodu bych ho fakt nechtěla.

Vrchlabí bylo prázdné, kromě mě tam byla jedna už maminka a jedna těhulka s odteklou vodou, tak jsme se přesunuli na nadstandard, kde manžel mohl být celou dobu pobytu se mnou. Pak jsem se seznámila s velice příjemnou porodní asistentkou Olgou, s kterou jsme si krátce popovídali o mém porodním plánu a mých aktuálních pocitech (kontrakce žádné, rodit budu nejdřív za 3 týdny ;) ). Domluvily jsme se, že se na mě bude chodit podívat jednou za hodinu.

Po 20h se objevily teď už trošku silnější kontrakce, po cca 5 min. Ale vlastně stále pohodička. Asi za hodinu se intenzita i četnost kontrakcí začala zvyšovat. Přestávala to být „brnkačka“. Nejspíš kolem 21:30 přišla PA a nabídla mi napuštění vany, což jsem přijala. Začínalo „to“ fakt bolet. Z pokoje jsme se přesunuli do místnosti s vanou. Proti očekávání jsem se nějak nemohla rozmyslet, jestli je mi teplá voda příjemná nebo jestli mi spíš vadí… navíc byla ta vana nějaká velká, tak jsem se neměla pořádně o co opřít… nakonec jsem skončila v kleku, mezi kontrakcemi se ponořila do vody a při kontrakci se napřímila natolik, aby mi manžel mohl chladit záda. Přišla PA, jak se cítím, jestli už cítím tlak hlavičky… ne zatím ne, jen tak v náznaku. Odešla pro kolegyni. Jedna, dvě? kontrakce a cítím, že „je to tady“. A u mě jen manžel. Horečně přemýšlím, zda jej poslat zavolat PA nebo rodit „sama“. Nechci se utopit, tak nakonec mlčím. S další kontrakcí si ale začínám „zpívat“ a tak si vlastně PA přivolám sama. Tentokráte se nedostavila žádná chvíle oddechu, jako u předchozích porodů, hlavička je venku za chvilinku, čekání na dorotování miminka je pro mě nekonečné, mám pocit že to nezvládnu… Konečně přichází další kontrakce a děťátko ze mě vyplouvá jak malý námořník J Lovím ho ve vodě a mám strach, abych ho dobře vytáhla na vzduch, aby se nenapilo. Je 22:23. Má opět krátký pupečník, držím ho v náručí a nakukuju, kdo to je. Kluk… tak to tedy nevím, jak se budeš jmenovat! Děťátko začíná plakat, přesouvám se ve vaně do lehu, dítě na břiše… chováme a tulíme se. Ani nevím proč, koukám ještě jednou… a zjišťuji, že je to holčička, ovšem s tak zduřelým přirozením, že mě to při zběžném pohledu v pološeru dokonale zmátlo. V ten moment si přestala Dorotka stěžovat :) Mno, aspoň jsem se postarala o pobavení personálu J V mezičase se objevila dětská sestra a lékař, přihlížejí, pak lékař poslouchá srdíčko. Zdá se mi, že je Dorotce zima, PA přestřihuje dotepávající pupečník, manžel ji balí do červeného froté ručníku a odnášejí ji na porodní sál na vyšetření, já za nimi. Přichází primář, rodím placentu, dva stehy, celá se klepu… Dorotka je zatím v péči pediatrů, kousek ode mne, pak ji chová manžel. Má 2,5 kg, Apghar skore 10-10-10. Přesouváme se zpět na náš pokoj, všichni tři. Po chvíli se Dorotka přisaje (před tím neměla zájem) a saje a saje jak o život. Uvelebujeme se, usínáme, kojíme… a tak nějak až do rána J

 


 

Měla jsem v úmyslu rodit ambulantně, tj. odejít z porodnice co nejdříve. Vzhledem k tomu, že druhý den byla neděle a že Dorotka byla přece jen menší, sama jsem usoudila, že mi stačí, když mě propustí v pondělí ráno, tj. cca 36 hodin po porodu. Pediatrička, sloužící v neděli s tím byla svolná a za největší problém viděla správné vyplnění papírků na vyšetření na metabolické vady. Tak jsem se těšila, že v pondělí odpoledne už budeme doma. Dorotka pěkně sála, kadila, já také v pohodě, souhlas se svým propuštěním jsem měla. Jenže… v pondělí sloužila jiná lékařka, které se zdálo, že je Dorotka příliš malá (čerstvě vykakaná měla v době vizity 2,4kg, porodní 2,5kg) a že ji nepustí ani náhodou kvůli možným komplikacím a odmítla se jakkoli bavit. Místo diskuze se začala věnovat dalšímu miminku. Zaskočilo mě to, odešli jsme, ale… rozhodla jsem se ji nechat dokončit vizity a znovu za ní zajít. Jenže jsme ji prošvihli, mezitím odešla na jiné oddělení. Když to zkrátím, z mého zaujatého hlediska (jak jinak) se snažila náš odchod oddálit tím, že byla nedostupná, vymýšlením podmínek, důvodů proč to nejde… a nakonec to skončilo tím, že prostě těch 72hod. tam být malá musí kvůli možným komplikacím a nutnému stálému lékařskému dohledu. Mno, viděla ji v pondělí ráno v 9:30 a pak až v úterý v tutéž dobu. Mezitím ji 2x zahlédla dětská sestra. Pod kontinuálním lékařským dohledem si představím něco jiného… Nakonec jsme uhádali, že nás pustí v úterý ráno, tj. cca 60 hodin po porodu. Podivné vítězství… zbytek pondělního večera jsem probrečela zoufalstvím a bezmocí nad marným bojem. Ano, legálně na něco takového nemají právo, dítě ohrožené na životě není, prospívá až až… ale sílu na to se prostě sebrat a jít pryč bez jakéhokoli dokladu nemám. Sestra je nám nakloněná, ale nemůžu po ní chtít, aby šla a jednala proti lékařce… Krátce po definitivním verdiktu ještě přišla na mojí kontrolu MUDr. Korbelářová, která se mě snažila trochu uklidnit (no, moc se jí to nepovedlo). Začala se mi nalévat prsa, půlku noci jsem nespala, v hlavě se mi honilo, co jsem měla nebo mohla říct, třeštila mi hlava… fakt skvělý stav. Racionálně hloupost, však co, ve středu by mě nejspíš pustili tak jako tak, ale… mě to skutečně složilo. Počítala jsem s tím, že budu už dávno doma, stýskalo se mi po dětech… Dorotka žádné problémy neměla a celý pobyt se nás vlastně nikdo nevšímal. Prostě, jako bychom byli doma, jenže jsme doma nebyli. Na změření Dorotky jsem poslala manžela, protože jsem nebyla schopna „normálně“ jednat s personálem. K ránu jsem dospěla k tomu, že ať nás ráno pustí nebo ne, tak prostě JDU domů. Naštěstí nás bez dalších řečí pediatrička propustila.

 

Po úterním rozhovoru s Korbelářovou, která mi přinesla mou propouštěcí zprávu, jsem dospěla k tomu, že prostě nejsou zvyklí na takhle malé děti. Že z jejich prospívání mají obavy a že kdyby Dorotka měla třeba 3kg, tak s propouštěním takový problém nebyl. Nevím, z mého hlediska to bylo nesmyslné prodloužení pobytu o 24h. Dítěti se žádné pozornosti, která by to ospravedlnila, nedostalo… Kdyby mé dítě mělo 2 týdny před TP 3 kg, tak bych přemýšlela, kde jsem k němu přišla, při 47cm není 2,5kg zas TAK málo. Ano, je to podprůměr, ale v našem případě spíš genetický než svědčící o problému. Navíc, po narození jí váha klesla jen o 4% místo běžných až 10%... a to byla ještě vážená krátce po vydatném kadění a těsně před kojením, co by víc chtěli? Pravda, dívám se na to z pohledu vlastní zkušenosti, porovnáním chování a vitality Markétky, která měla při narození 2,18kg a propouštěli ji s 2,38kg – a nikdo to nijak zvlášť neřešil.

 

Když víkendové události shrnu – porod naprosto skvělý a vlastně předčil má očekávání, Dorotka si to zařídila naprosto špičkově. Poporodní péči jsem neměla skoro žádnou, ale ani jsem ji nevyžadovala, neptala se. Myslím, že správně usoudili, že když jsem zvládla péči o dva novorozence a odkojila celkem skoro 3,5 roku, není třeba se mi vnucovat. Co se týče „ambulatnosti“ porodu, jsem rozčarována – sama sebou (svou neschopností docílit toho, co chci) i celkovým přístupem pediatričky. Nejvíc mi vadí její postoj mrtvého brouka, to, že nejednala na rovinu, nevysvětlila své důvody a nebyla ochotná vyslechnout druhou stranu. A taky oficiální postoj ministerstva, které tvrdí, že ambulantní porody nejsou problém – a zatím nejsou dosažitelné ani v „alternativním“ Vrchlabí. Jestli bude nějaké „příště“ a situace se výrazně nezmění, opravdu nevím, kde budu rodit. Asi uplatím PA, aby přišla k porodu doma i přes mou diagnozu ;)

Poslední komentáře
19.03.2016 05:55:17: Zdá se mi, že jste udělali chybu smiley${1} Crack for reimage pc repair
04.12.2008 21:43:16: Ach ano, znám moc dobře, to je prostě vrchlabská pediatrie jak vyšítá, zažila jsem to 2x, byli jsme ...
04.12.2008 21:29:39: Konstanto, krásný porod. A ta dětská doktorka - já myslím, že si nemusíš nic vyčítat, dělalas, cos z...
04.12.2008 21:19:46: Konstanto, zvládla jsi to skvěle! Špatně se komunikuje s někým, kdo nekomunikuje...příště už budeš v...
 
Máte-li zájem o upletení nějakého výrobku, neváhejte a kontaktujte mě (motani@volny.cz), určitě se domluvíme. Také můžete využít rubriky DISKUSE.